Až se na kopci zjeví Válka, Hlad, Mor a Smrt, tedy kámoši, kteří budou doprovázet konec světa, nechám jehlu svého gramofonu naposledy projet drážky alba „Har Nevo“. Neznám totiž lepší soundtrack k apokalypse. V posledním roce jsem slyšel jen málo desek, které by se mě dotýkaly tak intenzivně, jako právě aktuální materiál belgických THE BLACK HEART REBELLION. Občas mám strach, že se při poslouchání tohoto materiály příroda rozhodne jedním pohybem nelítostně smést plemeno těch drze domýšlivých dvojnožců, kteří se přemnožili na pevnině.

Post-rock zemřel. Zetlel v hlubokých slatích v neprostupném lese a oživila ho černá magie. Přestal být hodným. Nyní mu září oči v maniakálním transu a z tlamy plné ostrých tesáků mu smrdí lidské mršiny. Na jeho tváři jsou vidět tvrdě vybojované zkušenosti, které nabral po cestě peklem. Ten pohled bytosti, která bývala lidská, ale už není. Došla poznání a vyhrála nad smrtí. Takové je tohle album.

Syté basy rozvážně se rozvíjejících kompozic, ve kterých se často slévají temné smyčce a baskytara, dodávají celému materiálu šířku a hutnou monumentálnost. Z tohoto monolitu rostou zvuky, ruchy a někdy až téměř scénické hudební výjevy. Výrazové prostředky, které tu THE BLACK HEART REBELLION používají, jsou tak široké, že si člověk připadá, jako by poslouchal filmovou hudbu. Pak ale zavřete oči a zjistíte, že žádný film nepotřebujete. Vize, které přicházejí, jsou mnohem výmluvnější než jakýkoliv zážitek na křesle v biografu.

Zajímavá je jedna věc. Nikdy nemáte pocit, že s vámi talentovaní Belgičané rozehráli nějakou patetickou teatrální partii. Skladby jsou opravdové a organické. Kdyby chtěli, ohlodají vás na kost. Je nebezpečné je poslouchat v noci, když jste sami.